Beach

„Ješ’jo vodký, Valod’ja!“ křikl plukovník a praštil do stolu. Voloďa odtrhnul rty od poslední lahve.
„Vs’jo vy uže vypili, lord.“ odpověděl mu.
„K č’ortu! Nu što že…zavtra dober’oms’ya do Angliji i popolnim zapásy. Sečás pajdjom spat‘!“ zavelel plukovník a usnul vsedě. Voloďa dopil lahev vodky a lehnul si do kouta kapitánské kajuty. Zítra dorazí do Anglie. Zítra mu začne nový život. V nové zemi. Daleko od bolševické revoluce. Daleko od mrtvého cara. Škoda, že neumí ani slovo anglicky. Hned zítra se ale začne učit. Novému jazyku. Novému životu.

***

„Valod’ja! Vstaváj! Davaj!“
Voloďa sebou trhnul. Chtěl se postavit, ale celá místnost se houpala. Vyběhl po schodech a nadechl se. Do tváře ho udeřila zima a mořský vzduch. Záblesk, výstřel, praskající dřevo. Voloďa padl na všechny čtyři a kryl si hlavu. Někdo o něj zakopl.
„Valod’ja! Bl’ad‘, vstaváj!“
Někdo ho popadl za límec a smýkl s ním za sudy. Záblesk, výstřel, křik. Rozhlédl se. Vedle něj se krčil Vitja a střílel.
„Gdě Saša?! Vy dolžny byli deržat‘ dozor!“ zařval Vitja, odjistil granát a vrhnul ho směrem k nepřátelské palbě. Exploze ozářila obě lodě. Přes palubu právě běžel Vasja, když se ozvala další palba, Vasja klopýtl a upadl. A zůstal ležet.
„Kto eto? Bol’ševiki?“ křičel Voloďa. Nikdo mu ale neodpověděl, Vasja měl plné ruce práce s nabíjením zaseklé pušky. Voloďa nestřílel. Střílel naposledy doma, v Rusi, ještě jako malý kluk. Od té doby jen sloužil. Před revolucí u cara, po revoluci u plukovníka. Uměl jen pít a připravovat sendviče. Další exploze. Nepřátelská loď neměla žádná děla, ale její osazenstvo bylo v přesile. Kdyby měl víc odvahy, přeběhl by zpátky do podpalubí. Kdyby měl ještě trochu víc odvahy, přeběhl by na kapitánský můstek a hledal by plukovníka. Kdyby měl ještě o trošičku víc odvahy, popadl by zbraň a začal střílet. Než však stačil překonat kocovinu, sudy za kterými se s Vasjou kryly, se rozlétly a zatlačily Voloďu na okraj paluby. Vzpamatoval se, přelezl zbytky Vasjova těla a plazil se za roh můstku. Loď byla v plamenech. Carská zástava hořela, stejně jako za Říjnové revoluce. Na rohu můstku potkal Pašu, který si v pravačce držel vnitřnosti. Vedle jeho ztuhlé levačky ležela zbraň. Než ji však Voloďa stihl zvednout, prořízl vzduch plný krve a ohně plukovníkův výkřik.
„Za carjaaaaa!“
Záblesk. Výstřel. Ticho. Plukovník padl. Vitja, Vasja a Paša – mrtví. Loď hořela. Voloďa byl sám. Nepřátelská posádka se naloďovala. Voloďa popadl poslední zbytky odvahy a sil a skočil přes palubu. Voda byla ledová. Boj s vlnami byl vyčerpávající. Alkohol z poslední lahve vodky ho stále hřál. Čím víc ho ale hřál, tím víc se blížil jeho konec. Slyšel vítězné výkřiky bolševiků. Bál se, že ho uvidí, že budou střílet do vody, že ho zasáhnou. Zhluboka se nadechl a ponořil se. Neviděl nic, slaná voda ho štípala do očí, v uších mu hučelo, škrábance od plazení se na lodi ho pálily. Ztrácel vědomí. Nesměl se ale vynořit. Vydržet, musel ještě chvíli vydržet. Jen malou chvilku. Aby si ho nevšimli. Co ale pak? Kam mohl ve svém stavu doplavat? Kam až ho proud může zanést? Ztrácel vědomí. Ještě chvíli. Pak se vynoří. Pak se nadechne. Pak bude doufat. Docházel mu dech. Ještě chviličku musí vydržet pod vodou. Už jen chviličku. Svět se nořil do tmy. Ztratil vědomí.

***

Otevřel oči. Byl na břehu, obklopen lidmi. “Sir, how have you got on this beach?” ptali se.
“….Beach?” odpověděl.