Milá máti,
děkuji ti za tvůj dopis, mám se dobře, děkuji za optání. Doufám, že se i ty máš výtečně. Jak se má Papuče? Přišla ti kniha, kterou jsem ti poslal?
Rád bych se s tebou tentokrát podělil s příhodou, která se mi dnes stala. Byla vlahá jarní noc. Právě jsem si připravoval vlažné mléko, ne studené, abych neponocoval, ale ani teplé, abych neusnul, čekalo mě totiž vyřizování pohledávek lorda Emswortha. Jako vždy, vše je jen a jen na mě, ale já se chystal dostát svému závazku tajemníka.
Nyní ale k věci. Jak jsem si připravoval mléko, zaslechl jsem ze zahrady podezřelé zvuky a ještě podezřelejší stíny. Ty jsem ovšem nezaslechl, ale zahlédl, to dá rozum. Rozhodl jsem se tyto podezřelé a podezřelejší zvuky a stíny prověřit. Nemohl jsem ale použít dveří, byl bych upoutal pozornost případných živlů. Vydal jsem se proto do pracovny lorda Emswortha, kde jsem použil oken místo dveří. Zul jsem si boty, abych lépe vnímal povrch pod sebou a pohyboval se neslyšně. Rukou jsem nabral vlhkou hlínu a očichal ji. Dle mého názoru na ni ani ne před sedmi minutami klesla bota velikosti 47. Rozmělnil jsem ji mezi prsty a zamaskoval jsem si tváře tmavou barvou, abych lépe splynul s tmou. Čemuž trochu bránilo mé citronově žluté pyžamo. Ozbrojen pouze růží plnou trnů z keře pod pracovnou (do kterého jsem tak trochu upadl při průlezu oknem) jsem se vydal do zahrady. V místech, kde jsem z kuchyně zahlédl zvuky a zaslechl stíny, totiž naopak, jsem našel čerstvé stopy popílku a ucítil slabý odér tabáku. Po ochutnání popílku jsem usoudil, že tabák je z dovozu. Z toho jsem odvodil, že ona osoba je skutečně vetřelec. Protože v sídle lorda Emswortha nežije jediný kuřák. Nemohl jsem však neznámého najít. Opřel jsem se proto o strom, u kterého jsem zrovna stál. Tu mi znenadání padla za krk kapka smoly. Tedy alespoň dodnes doufám, že to byla smola. Když jsem vzhlédl, abych se ujistil o zdroji, zjistil jsem, že stojím přímo pod okny lady Constance. To je ta lady, o které jsem ti již psal. Má ráda plody podzemnice olejné a svého bratra. Nejsem si ale jistý, koho by si vybrala, kdyby bylo obojí uneseno bandity a obojímu bylo hrozeno ztrátou na životě. No a právě pod otevřenými okny této lady jsem se ocitnul v honbě za vetřelcem. Náhle se však vzedmul stín a v jedné jeho odnoži, která by se dala považovat za ruku (nebo chapadlo?) se zaleskl lesklý předmět. Ihned jsem rozpoznal náhrdelník lady Constance! Musel jsem zabránit loupeži! Vykřikl jsem! Pln odvahy! A také strachu. Hlavně strachu. Vetřelec se zalekl mého hlasitého odvážného výkřiku plného strachu a náhrdelník upustil. Ten dopadl přímo do květináčů, které kdosi zlostně připravil do cesty. Okamžitě jsem k nim přiskočil a chtěl náhrdelník zajistit, avšak hrome! V té záplavě květináčů jsem ho nedokázal najít. Rozhodl jsem se proto jednat a zabít dvě mouchy jednou ranou, a to doslova, jak jsem doufal. Vrhal jsem jeden květináč za druhým za oním vetřelcem, který se však po stěně panství pohyboval neobvykle hbitě a dokonale, jakoby snad měl křídla, holomek! Obávám se, že pár květináčů, odhadem všechny, minuly cíl. Obávám se také, že pár květináčů, odhadem všechny, dolétly až do komnat lorda Emswortha. Neobávám se však, že by mi neodpustil tento skutek, pokud mu promptně vysvětlím, jak k celému incidentu došlo. Nechávám stín stínem a dokončuji tento dopis ve spěchu a v běhu zpátky do domu, abych celou záležitost vysvětlit jeho lordstvu.
Měj se a pozdravuj Papuči. A jez hodně ovoce.
S láskou, navždy tvůj, Rupík.
P.S.: Omlouvám se za hlínu a květináč na papíře, nestihl jsem se upravit.